Blog nebo blok?

Znáte ten pocit, kdy člověk zjistí, že je vlastně úplně šťastný? Všechno se daří a nic ho netrápí. Ale... Ale kam se poděla ta tvořivost? Těch tisíc myšlenek, kterých - aspoň teda já - mám nejvíce při večerní sprše, kdy je naprosté ticho.. horká voda stéká po těle a stačí jen zavřít oči. Jindy to stačilo. Byly doby, kdy to opravdu stačilo a hned jsem myšlenku zapsala na papír. Ale teď to není. Kam ses, ty má kreativito, poděla?

Říkala jsem si, že to je asi jen nějaké období... Že je člověk jednou nahoře, jednou dole. Znáte to. Ale kdy bude mé opět "nahoře"? Kdy bude mé kreativní já spokojené?

Život se mi, až na pár zlomených srdcí a kamenů na cestě, odehrává jako dobře napsaný scénář... Mám milující rodiče, kteří mě svým způsobem podporují ve všem (jsou to rodiče, nikdy nebudou 100% nadšení z vylomenin, které jejich dítě dělá :D

Mám práci, o které můžu říct, že je dokonalá - né ta práce, ale to prostředí, kdy se ze šéfa stal můj nejlepší přítel a vrba! Hned je všechno v životě veselejší, milejší a prostě celkově spokojenější.

Mám milující partnerku, která mě ve všem podporuje a nikdy by neřekla "ne, toto nedělej" nebo "ne do této zříceniny nejdu" spíš naopak kope mě a posouvá :) na co nemám, ona načne. Je to žena, která v mém životě je a bude už napořád! Procestovali jsme Island, pak Švédsko a Norsko... vrháme se na skály, do kopců i z kopců. Překonáváme společně tento svět už přes 12 let. Je mou součástí a já zase tou její...

No a do toho všeho štěstí se nám narodila dvojčátka! Jooo prej "zlatooo, budeme mít jednu holčičku, uvidíš, to bude krásný".. jedna holčička ..

Po šíleném a né moc zdravotně šťastném těhotenství Markétka vydržela kluky donosit do 30.týdne.. naštěstí jsme 24. i 28. týden překonali za velké pomoci lékařů z Obilňáku..

No a pak.. Když jsme se podělili s přáteli o velkou životní novinu, netušila jsem, že to bude mít tak neuvěřitelný ohlas. Nespočet gratulací a přání, dokonce i telefonátů, jak je to nádherná zpráva! Ještě jednou všem přátelům za ně děkujeme! Jenže cesta domů nebyla jen tak. Díky lidem v nemocnici a jejich vybavení, mohli být kluci po několika týdnech doma.
Kluci měli "nálepku" nedonošení a to díky předčasnému porodu. Jejich váha byla, pro lepší představu, jak kilo mouky a jedno máslo.. ano, tak malincí. Ihned po porodu byli převezeni na jednotku intenzivní péče a s tou největší odborností se o ně postaral neskutečně kvalifikovaný tým lidí.

Když Markétka ležela na poporodním a já stála přede dveřmi JIP, abych viděla kluky, byla jsem strašně vyplašená a nervozní z toho co mě čeká. Člověk musí projít dezinfekčním očistcem, aby se nestalo, že něco klukům předá (dobrý nácvik na pozdější covid :-)). Když jsem vstoupila do místnosti a viděla jeden inkubátor za druhým, zastavil se mi na chvíli dech. Někteří byli ještě menší jak kilo mouky, prostě kdo neuvidí neuvěří!

Kluci měli na sobě všemožné hadičky, dýchání a byli tak malincí a bezbranní! Dostala jsem malé školení a seznámení s oběma. Oba dva jsem se pokusila s třesoucími rukami přebalit - to něco a přebalit?!?!! dokážete si to přestavit? plínečka jako vaše dlaň?? nožička jako mé dva články malíčku?? Zdravotní stav kluků byl ale dobrý. Po týdnu na jipce kluky převezli na neonatologické oddělení, kde s nimi Markétka strávila 33 dní a já jsem za nimi mohla dojít kdykoliv a na jak dlouho jsem chtěla. Sestřičky neuvěřitelně ochotné, milé a velice nápomocné.

Pokoj pro maminky s dětmi v inkubátorech na neonatologickém oddělení

Pohled z kuchyňky do pokoje...

Klokánkování (bonding) 2 až 3 hodiny denně! To nejednoho zmůže..

Chodba, kterou jsem každý den kolem 14.OO hodiny přicházela a po 23.00 odcházela, bych Markétce byla co nejvíc nápomocná, protože ji čekala dlouhá noční.. a 2x!

Nikdo ani neměl problém s tím, že vlastně za dětmi nechodí tatínek, ale já.. Začátky byly krušné a plné strachu. Inkubátory po pár minutách hlasitě signalizovali nějakou změnu v dýchání, slabost srdíčka apod., i na toto si člověk musí zvyknout. Dokonce jsme se naučili takové prďolata koupat. Člověk pořád dezinfikuje ruce, pořád vše musí používat jen jednou.. Po pár týdnech na tom kluci byli natolik dobře, že jsme opustili inkubátory a byli na vyhřívaných postýlkách. Ukázalo se, že nemáme další podružné problémy, se kterými se nedonošená miminka často setkávají. No a po neuvěřitelně dlouhých 33 dnech jsme mohli nečekaně jet domů! Čekala nás krizová poradna pro nedonošená miminka, psychologická vyšetření, větší kontroly na ortopedii a taky šílené cvičení ve formě Vojtovy metody. Nejhorší bylo věčné hlídání jejich teploty a to jak přibírali. "Už abychom měli 3 kg a mohli vyjet všichni s kočárem ven", říkávali jsme si..

Tím ale návštěva nemocnic neskončila. Zažili jsme si rychlé odjezdy do nemocnice s tříselnými kýlami, horečkami a dalšími nepříjemnostmi.. ale taky dvě hospitalizace za podvýživu! Je to tak. Kluci měli navíc reflux a šílené nadýmání..(všechny maminky ví, jak je to náročné období..) a nepřibírali ani po speciálních mlíčkách.. Bylo to děsný, všemožné rady a režimy.. Do teď nezapomenu na nastavení budíku "43 minut" to bylo po dobu 10 dní náš spánkový režim víc ani ránu.. 10 dní, víc jsme fyzicky nevydřeli a hospitalizovali pomalu nás s kluky..Některé chvíle raději vymazat z hlavy..

Cvičení Vojtovou metodou.. 4x denně s oběma.. kdo poznal a ví o co to znamená, soucítí.. Každý týden kontroly v nemocnici u rehabky

Když jsme se z toho všeho nějak aspoň maličko vyhrabali, byla jsem vnitřně pořád strašně vděčná JIP a Neonatologii na Obilňáku. Napadlo mě, co pro ně něco neudělat? Ten pocit, že něco prostě musím.. Založila jsem sbírku, sepsala co potřebují a podle toho se nakupovalo.. Rodina, přátelé a přátelé přátel poslali 65 tisíc!!!!, za které jsem mohla nakoupit tolik potřebných věcí jak pro maminky, které zůstávají v nemocnicích, tak přímo na oddělení. Bylo to mé vnitřní naplnění a stále se ráda vracím na místo, kde jsem se vlastně strašně bála, kde jsem i zkolabovala.. ale kde jsem tak moc štěstím plakala, když jsem slyšela u obou kluků první výkřik..

První měsíc II. Štěpánek a Kubík-138.jpg

A tady začíná můj blok.. žádné psaní blogů, jako všichni vrstevníci, blogeři, youtubeři, fotografové na instagramu.. Já na to prostě neměla sílu.. Odfotila jsem si svatební sezonu, do toho nějaké rodinky a v čase od 21.00 do 23.00 hodiny jsem se snažila všem vyhovět a upravovala jsem fotky.. poté rychlé spát, což bylo skoro zbytečné, protože kluci vyžadovali noční krmení, věčné chování a pláč natolik vysiloval, že se až divím, že jsem přežila! Přežila, vstala.. a ráno odešla do práce a zase z práce dojít, a zapojit se do "lehkých" prací domácích.. Usínala jsem pomalu kdekoliv. Jediné co mě drželo při "životě" bylo velké pochopení a podpora šéfa, Cola a nuttela při večerních úpravách.. Každé období kluků bylo náročné, jinak, ale bylo.. Pořád jsem vyhlížela období "už bude líp" a ono nikde.. Fotila jsem ráda, ale to zpracování mě stálo tolik sil.. Až jsem jednoho dne prostě na setkání přátel foťák nevzala.. pak jsem ho navzala ani za rodinou.. pak na narozeniny přátel.. přes zimu jsem se snažila dohnat všechny resty a taky i ty rodinné /kovářova kobyla, že ano../

No a pak mě to došlo.. jedu v kolejích.. strašně zajetých kolejích, které nechci! A taky mě došlo, že jsem prostě U N A V E N Á.. Ano, přiznala jsem i sama sobě, že jsem unavená. Což pro všechny mé přátele musel být šok, protože jááá.. já jsem ten magor co pořád jede a nezastavuje :) Co si něco usmyslí a jde si za tím.. ale teď ne.. Hlava prázdná, kreativita nula.. Ono i ty tři kolabující chvilky, kdy ležíte na zemi pár hodin, svět se s vámi točí, chce se vám zvracet jen při mírném pohnutí a vlastně nic nemůžete dělat, tak tyto chvilky Vám otevřou oči a řeknete si NE, jako NE.. prostě příští sezonu nefotím.. nemůžu, já už nemůžu.. a když už jsem to oficiálně napsala, spadl ze mě strašný kámen.. a já i tu velkou únavu začala vnímat jinak.. nemusela jsem najednou spěchat s uspáváním dětí a pak se skoro uspaná přeplazila k PC na fotky.. ne ne, prostě jsem uspala a šla spát před desátou..

První měsíc II. Štěpánek a Kubík-100.jpg

První měsíc II. Štěpánek a Kubík-129.jpg

Je to poznání mého já.. pořád cítím, že potřebuji tvořit. Že jsem všechno obětovala pro kluky, že samu sebe jsem naprogramovala na mámu, která se prostě stará a netvoří. Ale dušička se pořád ozývá.. pořád chce ven a já ji chci znovu pustit.. chci tvořit a naplňovat to něco uvnitř.

Kluci rostou a jsou to správní rošťáci a parťáci do našeho života :-) nakonec jsem ráda, že nemám doma žádnou růžovou holčičku, ale parťáky, kteří spadnou, vstanou, otřepou se, já tajím dech "co bude" a oni jen řeknou "mami neboj, to je dobrý" .. Nebo když Kubík doletěl ke mě a k Markétce a řekl "mami, Ty a Ty a Štěpí a já, my jsme rodina" Vytřeštěně se na to dítě podíváte, že to ve třech letech takto krásně vnímá a jen se zmůžete na "ano, Kubí, jsme" :-) to jsou chvíle, které jsou odměnou za to všechno, čím jsme si museli projít :-)

A teď je zase čas na chvíle pro mou dušičku, pro mou kreativitu i pro mě samotnou :-) takže místo bloku, budu raději blogovat! :-) nebo...? ..... spíš F O T I T! :-)

Každy moment - radost i štěstí, vzpomínka i zážitek, by měl být zaznamenán. A i když si kluky fotím sama, je potřeba mít i společné, to jsou pak ty nejvíc fotky, které vás zahřejí u srdce. A Sue, vynikající fotografka, která zachytí opravdu dech beroucí momenty naplnila všechna má očekávání!

Ještě jednou za to D Ě K U J I! Její tvorbu najde na webu Suzannefoto.cz

L + M + Š + J