N O R S K O
ledovce, jezírka a výstup na Galdhoppigen

Takže Galdhoppigen. Nejvyšší hora Skandinávie měřící 2.469m. Bližší podrobnosti vám o této hoře sdělí google :) ale my se na ni rovnou vydáme!

Ještě večer, před výstupem na tuto nádhernou kamenitou krásku, jsme dojeli do blízkosti kempu ve Spiterstulenu. Tak jako x desítek ostatních jsme rozdělali stany hned u cesty, dostatečně daleko od kempu. Už když jsem ulehala, mi byla taková ta vlezlá zima a říkala jsem si, že cítím chladnější vánek po obličeji. Člověk je ale po té dlouhé cestě unavený a tak usne rychle. Ráno jsme se probudili a s údivem "lámali" zamrzlý stan. Tohle byla chvíle, kdy se hodili zimní bundy, rukavice a vše co trošku zahřálo. A věřte, že toaletu oddalujete co to jen jde :)

Po snídani jsem se už nemohla dočkat prvních kroků po červeném značení k vrcholu. Asi do půl hodiny, kdy jsme se vyšplhali ze stinného údolí na sluníčko, vysvlékám termo prádlo a ohrnuji kalhoty po kolena. Měli jsme štěstí na počasí. Sluníčko nás doprovázelo po celý den. Potkali jsme jak šílence, kteří vás předběhnou a za minutu je nevidíte, tak i rodiny s dětmi, kteří ujdou třeba kousek, ale hlavní je, že jdou! Další raritou byl norský manželský pár, který na horu chodívá každý rok. Letos jim bylo 78 let!!! Velký respekt!

Ještě že neslyšíte, jak jsem funěla :) taková větší Pálava nooo :)

Popisovat mé věčné otáčení a úžas nebudu. Ale jedno vám řeknu. Vystoupat až na úplný vrchol byl tak nádherný pocit. Všude okolo vidíte samé hory. Jedna za druhou až k nedohlednu. Prostě černobílá krása. Poslední metry jsem si teda připadala jak jeden ze stovky mravenců šplhajících se na špičku mraveniště. Ale během chvilky se místo opět vylidnilo. Na vrchol totiž vedou dvě cesty. Ta, kterou jsme absolvovali my. Těžší z nejnižšího bodu co jde. A nebo z Juvasshytta. Místo s chatou, sjezdovkami a hlavně s průvodcem, který vás vezme přes ledovec k cíly. Z naší trasy jsem viděla ten špalír lidí navázaných na sebe. Stovky jich dorazí za 2 hodinky na vrchol a za hodinku zase všichni jdou zpět. Takže za mě rozhodně tu těžší trasu, kde si člověk sice víc mákne, ale o to jde, ne? Dává si pauzu kdy chce a kochat se může taky jak dlouho chce :)

Všimněte si na černobílé fotografii těch tří teček dole více vlevo.. Odvážlivci!

V cíly jsme si dali "vrcholové pivo" a já ten hořkej blivajs zapila jejich vynikající pomerančovou sodovkou :)

A jedna rada: nezapomeňte se namazat a vzít si sluneční brýle :)

Po odpočinku jsme usoudili, že je čas na zpáteční cestu. Kdo má igelitku nebo klouzající kalhoty má výhodu. Sedne na zadek a kus cesty si může sjet po sněhu. Mě se tak rychle dolů nechtělo. Rychle jsem ještě udělala pár fotek a škodolibě jsem se smála těm, kterým to moc nejelo. Cestou jsme si udělali ještě pár zastávek a než jsme došli k autu bylo zase šero. Na dovolené prostě ten čas utíká rychleji. Dnešní noc jsme si našli chatky na spaní a mohli si tak užít i horké sprchy - už i já! Večerní zkoumání všech možných norských piv netrvalo dlouho. Každý byl příjemně unavený a hlavně jsme měli vidinu dalšího super dne na ledovci.

Ráno jsme dojeli k oblasti ledovce Krossbu (informační centrum), tam nám ale s lítostní oznámili, že mají plno a tak žádný ledovec nebude. Tento ledovec nám doporučil projíždějící Čech (ukázal nám pár fotek a ty byly!!). Říkal, že si nic dopředu rezervovat nemuseli - ale evidentně chyba lávky. My měli naštěstí už z domova vymyšlený jiný pochod po ledovci, takže jsme si tam hned zamluvili místa. A když už jsme byli od ledovce tak blízko, šli jsme se k němu projít. Opět nádhera.

Ta tečka (na spodní fotografii) na přelomu ledovce a kamení je člověk. Jen pro porovnání velikosti :)

A co dál? Opět náš čekala celodenní jízda autem až k samotnému hřebeni Bessegenu. Někde v této oblasti v houští jsme si našli místo na spaní a ráno už stáli v 9.00 hodin u mola. Lodí jsme se nechali převést do Memurubu a odtud přes hřeben zase zpět (přístav Gjendesheim - hora Veslfjellet - jezero Bessvatnet, Národní park Jotunheimen)

Počasí nám dnes nepřálo, takže jsem byla ráda za hůlky, jinak by mě ten vítr asi odfoukl. A najít nějaké schované místo na toaletu? To jako vůbec! Krajina ale opět nezkutečná! Šla bych to klidně zítra znovu! Před samotným výstupem na vrch hřebenu jsme se museli přiobléct a pořádně "zababušit" - začalo strašně foukat a pršet. Hůlky taky schovávám, protože už prakticky nejdeme po dvou, ale plazíme se do kopce po čtyřech. Každé stoupání nám odkrývalo krásnější a monumentálnější rozhled. Ani to počasí mi nezabránilo, abych nefotila.. takže co na to říkáte?

Člověk by se měl otáčet častěji.. Na téhle fotce vidíte dvě jezera, jejichž hladiny jsou od sebe vzdálené cca 400 výškových metrů.

Když jsme se po celém dni vrátili opět do cíle, rozhodli jsme dát si čaj v místní restauraci. Při příchodu do restaurace jsme se začali smát. Asi 50 párů bot u vstupu. Takže hezky vyzout a tradá. Objednali jsme si vafle a čaj. Vynikající.. Co víc si přát po takovém výkonu. A třešničkou na dortu byla křesílka před krbem. Opravdu si to ti Norové umí užívat :) Zapovídali jsme se s místními a po hodinové debatě jsme zjistili, že se jde vyšplhat na trolí jazyk i ferratovou cestou (vybavení jsme měli sebou, tak proč ne). Rozzářily se nám oči! Jenže to jsme ještě nevěděli, že za 24 hodin budeme zklamaně koukali do země, protože prší a tuto cestu nám v informačním centru u Trolltungy nedoporučili.

Opět jsme nedokázali najít vhodné místo na spaní. Ani kemp, ani vzdálenější odpočívadlo.. Hladoví a unavení jsme to vzdali a rozdělali stany na parkovišti. Zase prší a fouká. Žádná hitparáda, ale aspoň něco. Člověk by kolikrát zajel nenápadně do různých cestiček, ale jakmile tam vidíte řetězy a nebo schránky, tak je hned jasné, že jedete k někomu domů.

Ráno stále pršelo, ale pro celodenní jízdu autem to nevadilo. Než jsme vyjeli, podívala jsem se na mapu. V tu chvilku mi bylo jasný, že se pomalu blížíme konci naší dovolené.. Město Odda byla naší poslední oblastí výletů. Den navíc nám umožnil cestu na Trolltungu a plánový pochod po ledovci Folgefonna.

Cestou jsme viděli opět nádherná místa. Kdyby byl tak čas.. K večeru jsme dojeli přímo na parkoviště Trolltungy. Celodenní parkování je docela drahou záležitostí! Překvapilo mě, že trasa je dlouhou a v prvním úseku náročnou cestou (20km). Někdo píše o velice náročné trase. Jiní o pohodě i pro děti a psy, po zdolání prvních 2 km. Když si hledáte fotografie na google a různě na instagramu tohoto místa, tak jsem často narazíte na dost "vystajlované" slečny, které vypadly jak z modního časopisu - teď si říkám "hustý, že tu trasu dali" :)

Spaní jsme dnes museli řešit v kempu. Počasí na druhý den pořád nebylo příznivé.. No a jak už to tak bývá, svět je malý! Potkali jsme Čecha pracujícího v Norsku už přes 3 roky. Povídali jsme a povídali a během rozhovoru nám doporučil fajn výlet, kam občas chodí. Přiznal se, že za celou tu dobu nebyl u nejznámějšího "jazyku". Odrazují ho stovky lidí, kteří hodiny a hodiny čekají ve frontě, až se budou moci sami vyfotit na onom kraji jazyku a po fotce musí uvolnit místo ostatním.

Fronty lidí odrazují i mě. O to víc jsem ráda, že jsme vše přehodnotili a ráno vyrazili na doporučovaný výlet.

Po dešti ty kameny prostě sakra klouzaly! Kolena už zase začala zlobit, ale naštěstí jsem to dala bez velké újmy. Po dvou hodinách šplhání do šíleného kopce jsme našli něco neuvěřitelného! Za celou dobu jsme nepotkali ani živáčka.

Někdy se vykašlete na plány a prostě vyražte spíš tam, kam nikdo nechodí. Kde máte krajinu jen sami pro sebe. Nikam nespěchejte. Lehněte si na kámen, do trávy a nebo se jen tiše kochejte u jezera.

Po pořádném relaxu jsme šli dál - směr splaz ledovce (vrchol Reinanuten). V oblasti muselo pršet pár dní, bažinatá tráva nám rozhodně přichystala vtipné chvilky! K úplnému splazu ledovce jsme nedorazili. Začalo hustěji pršet a cesta byla krkolomnější. Kolena začala bolet ještě víc, tak se část naší skupinky se mnou vrátila. K večeru jsme se potkali u auta a museli jet dál.

I přes únavu jsem se nemohla dočkat rána. Čekal nás konečně přechod po ledovci. Opět sedám za volant a frčíme serpentinami k Glacier Skii Folgefonna. Po základním vysvětlení a navázání jsme vyrazili! Cepíny, mačky a foťák! Průvodci byli moc fajn, mluvili o typech ledovce a o celém okolí. Zkušenost rozhodně dobrá. Příště bychom chtěli určitě těžší trasu a víc zkoušet lezení. Obrovské pukliny na fotkách nevynikly, ale hlavní je, že to máme ve vzpomínkách :)

Ke konci dne se zatáhlo, začalo pršet a spadla mlha. Krásně nám omrzaly ruce a prsty, tváře štípaly a nešlo se dívat moc před sebe. Měla jsem za sebou navázanou jednu paní, které jsme vtipně začali říkat 10% zátěž. Neustále mě tahala zpět a shazovala na zem. Ty modřiny na kolenou ji neodpustím!!!! :)

Tak. To je vše. Už žádný naplánovaný trek. Už jen cesta domů! Poslední noc v Norsku jsme počítali kilometry a vymýšleli cestu. Nakonec jsme usoudili, že místo plánované trasy - Odda - Oslo - Göteborg - Malmö - Kolding - Brno, jsme zvolili trajekt z Kristiansand do Dánska. To jsme ještě netušili, že nám cestu zpříjemní stopařka Louisa s brejličkami po babičce.

Trajekt nám měl jet až za pár hodin a tak jsme se ještě prošli po městě. Dali si nejdražší hamburger a odpočítávali minuty.

Po nalodění jsem byla dost unavená, ale lehnout si nikde nesmíte. Místa pro spaní byla určená v 9.patře trajektu. Byla tam taková zima a nepohodlné sedačky, že bych snad ani nezaspala. NO a koho jsme na palubě nepotkali? Ano Louisu :) Po vylodění jsme ji zavezli do města Aarhus (Dánsko), kde zrovna byl hudební festival. Nemít 15 hodin jízdy před sebou, určitě vyrazíme zatancovat. Vidina spánku někde na odpočívadle mě hnala raději dál.. Předala jsem volant po přejetí kousku Norska, celého Dánska a kus Německa. Zhruba v 9 hodin ráno jsme ulehli doma do postele. A to už je úplný konec cesty 2017 Švédsko - Norsko :)

Ujeto 8.600km, za naftu utraceno 60.000,-Kč a jídlo je opravdu 4x dražší jak u nás. Ale jejich muffin! TO musíte zkusit :)

Pokud se vám povídání líbilo, budu ráda za jakýkoliv komentář. A pokud by někdo plánoval cestu na sever a měl nějaké dotazy, klidně piště :)