Norsko, další severská země 1. část

V předchozím článku jste se dočetli o cestování po Švédsku. Nyní společně překročíme hranice s Norskem. Prožijeme policejní kontrolu, nekonečně kamenité kopce, vodopády, ale také silný déšť a zklamání. Tak jdeme na to :)

Po promoklém výletu v Národním parku Sarek jsme vyrazili směrem do Norska. Zhruba 50 km od Kvikkjokku (oblast Tjamotis) bylo super jezero, kde jsme odvážně zahájili koupací chvilku. Zajímavé, jak je nakonec člověk odolný a tělo přizpůsobivé chladu :) Jezero bylo studené, ale horší byly na koupání řeky. To prostě nechcete! :)

Po koupání jsme jeli dál a po cestě potkali opět nespočet sobů. Rychlost 70km/hod. je na této silnici opodstatněná. 

Silnice číslo E10 nás dovede ke hranicím, kde na nás čekala policejní kontrola. Vtipné je, že se hned ptali na pivo a kolik jej máme.. Hlášku "Czech and Beer?" nikdy nezapomenu! Zkontrolovali pohledem auto, ale vydělávat všechna zavazadla jsme nemuseli. 

Ještě ten den jsme stihli zajet na pobřeží města Narvik. Místní nám ukázal z dálky v moři delfíny a řekl pár informací o městě. 

 

Druhý den odpoledne jsme dojeli k jezeru Bumannsvatnet - poloostrov Senja (silnice 232) a dali se po červené směr jezero Kapervatnet. Konečně jsem byla ve svém živlu. Jeden šutr za druhým a kopec jak blázen. Člověk má nutkání se pořád otáčet, fotit a užívat si té nádhery, kterou kolem sebe má. Kopce jsou zrádné a tak vrchol často není vrcholem, jen dalším zdolaným patrem z kopce. Po pár hodinách jsme vyšplhali na úplný vrch a v dálce viděli volně žijící soby. Nádhera! Sešli jsme k nim blíž, ale byli pozorní a raději se od nás drželi dál :)

Našli jsme si krásné místo na svačinu s malým vodopádem a nehorázně studenou vodou v jezírku. Užívali jsme si sluníčka a ticha. Škoda, že za takovou krásou se musí člověk "plahočit" dny a týdny v autě. Ale vždy to stálo za to! 

Zpáteční cesta k autu utekla strašně rychle. Po večeři jsme opět nasedli do auta a jeli směr Kaljord

Ráno nám vydatně pršelo. Aplikace s předpovědí počasí hlásila, že se vyjasní, ale nestalo se tak za celý den. Na místě se pomalu nedalo vystoupit z auta, jak silný vítr s deštěm byl. Bohužel jsme se po debatě rozhodli nečekat na lepší počasí. Naplánovaná trasa měla dost vysoké převýšení k hoře Moysalen (na 4km /1000m), což by s ohledem na déšť nebyla žádná hitparáda. Tato trasa mě moc mrzí. Při plánovaní jsem se už viděla, jak postavím stan dole u jezera pod horou a  na lehko zdolám vrchol. Hold takové je Norsko a jeho počasí :) 

Dalším dnem v autě jsme se dostali do nejzápadnějšího města Lofot - Å. Našli jsme si kemp se super zázemím (sprchy, pračka, sušička a bar) ve městě Moskenes (zde i odplouvají trajekty). Ráno jsme prošli útesy v Å a já jsem tiše záviděla těm, kteří spali mimo kemp ve stanech na kraji samotného Norska. V plánu bylo ještě zapůjčení loďky, ale opět kvůli dešti rušíme. Taky je možnost zapůjčení mořských kajaků. Někde chtějí certifikát, jinde vás pustí i s dítětem na moře. Prošli jsme si nejnavštěvovanější město Reine a pak pokračovali dál do Lodingenu na trajekt do Bognes. Zkrátili jsme si tak cestu o několik hodin. Pokud si spojení trajektů zarezervujete dříve, tak můžete vyplout už z města Svolvear - také záleží kam má člověk namířeno. Každopádně na mapy.cz se dá v tomto spolehnout. Všechny turistické i trajektové cesty jsou zde zobrazeny parádně. Lofoty samy o sobě by spolkly klidně týden dovolené. Čas je ale neúprosný.. 

Cesta trajektem byla odpočinková. Luxusní zázemí a vynikající párek v rohlíku to ještě podtrhli :) Užívali jsme si pohodové plavby, protože před námi byl jeden z nejdelších úseků v kuse - dvoudenní cesta autem až do jižní části Norska. Mířili jsme do oblasti s pižmony - Národní park Dovrefjel. Naším cílem byla hora Snohetta (2.286m).

Krásné ráno někde uprostřed Norska a snídaně už nachystaná :)

Cestou opět projíždíme Severním polárním kruhem :) 

Tak a teď si představte, že jedete dva dny autem. Pořád jen ty jejich dlouhé silnice, tunely, ve městě 40km/hod., mimo město v průměru 70km/hod..  Jedete a jedete a až dojedete na místo, tak vás málem trefí. "Tato oblast je uzavřena kvůli vojenskému cvičení". Ano! Přesně tato slova na nás čekala při příjezdu na první parkoviště, které bylo 13km vzdálené výchozímu bodu k hoře.. Prošli jsme se teda aspoň k rozhledně a potkali tam českou rodinku a místního fotografa. Fotograf byl pěkně ukecaný a strhl na sebe veškerou pozornost všech. Začal ukazovat fotografie polární záře a pižmonů, které v oblasti pořídil. Krásně nás nalákal, že bychom mohli opravdu vidět jedno či druhé. No. Když vám řeknu, že jsme vstávali ve 4 ráno na polární záři a ona nikde. A v 5 hodin na pižmony a zase nikdo nikde.. Tak aspoň že ten východ slunce v 6 hodin byl. Spát jsme už nešli. Potkat pižmona bylo lákavé. Vyrazili jsme tedy hlouběji do oblasti. Bohužel po třech hodinách chození mám sice krásné fotografie s východem sluníčka a přírody samotné, ale žádného pižmona. Hold tato oblast byla zakletá! Každopádně, když  jsem po pár dnech náhodně zkoumala vyfocenou informační ceduli uzavřené oblasti, tak mě trefilo málem podruhé!! Oblast sice byla uzavřena, ale jen v některé hodiny, některé dny a už vůbec né samotná hora Snohetta. Takže má rada zní - pokud vás bude v autě pět, tak všech pět ať se podívá co mapa i poučení říkají!!! 

Po velkém zklamání v oblasti Dovrefjell jsme zamířili přes Dombas a Andalsnes až do nejznámějších míst - Trolstigen - "Cesta trolů". Musím uznat, že řídit tranzit v těchto točivých zatáčkách a potkávat se na pár centimetrů s autobusy, není nic pro mě! Jakmile se dostaneme na přeplněné parkoviště, nemůžu přestat žasnout. Několik desítek autobusů a stovky lidí. Je vtipné, že většina dojde k rozhledně, která je nafocena na internetu snad už z každého centimetru. Tam si udělají "selfíčkovo" a jdou k parkovišti nebo koupit nějaké "cetky". Každý prožíváme dovolenou podle svého. Nejde mi však do hlavy, proč sem vlastně jedou! Ani nevnímají přírodu kolem sebe. 

Po obědě jsme vzali batohy na záda a šli. Cílem byl vrchol Trollveggen (Trolltindan). Jen co jsme vyšli první kopeček, tak naráz nikdo nikde. Cesta nám mohla trvat zhruba 6 hodin k cíly. Po rozkoukání, na neskutečně krásném kraji stěny, začala padat hustá mlha a hodně foukat. Jakmile se člověk zastaví, okamžitě působí zima! "Kopli" jsme do sebe svačinu, udělali pár fotek a vrátili se rychlejším tempem zpět k autu těsně před setměním. Tento večer jsme se rozmazlili a zaplatili si chatičku. A? Teplou sprchu!!! :) Teda někteří! Já měla tu smůlu, respektive neměla 10 švédských korun, takže sprcha krásně osvěžující, tak jako řeky v okolí :)

Trolveggen - Stěna Trollů, jedna z nejvyšších kolmých stěn v Evropě, vyniká převislostí cca 150 metrů). No a Markétka je ten vyčnívající mravenec :)

Čekali nás druhé schody trollů a město Geiranger. Jedno z dalších nejnavštěvovanějších měst Norska. Máme však štěstí. Žádná výletní loď nás v přístavu nečeká. Autobusů je už také míň a náměstíčko je příjemně zaplněné turisty. Odtud posíláme ještě poslední pohledy domů. A dokonce slyšíme i češtinu od prodavaček v obchodě.

Část naší posádky vyjela k sedmi sestrám (vodopádům) a my se zatím prošli po městě. Našli jsme nádhernou galerii,  stylovou kavárnu a taky malé zákoutí s lodičkami. 

Ráno jsme sbalili saky paky a jeli k přístavišti Valldal. Stihli jsme trajekt v 10.00 hod. do Eidsdalu.

 Ten den jsme ještě stihli procházku k vodopádu Storseterfossen s ovečkami a rozhlednu nad Geirangerem.

A kam jsme vyrazili dál? Třeba na horu Galdhopiggen, k ledovci Krossbu,  ke krásnému hřebeni Bessegen a na další nezapomenutelná místa.. Tak jedeme dál - Norsko 2. část.

Fotogalerie Norsko . 1. část